To mě teda POT(s)ĚR!

V září loňského roku někdo z kolegů dostal ten spásný nápad, že bychom šéfovi pořídili jako dárek k narozeninám rybičku. V ideálním světě by se to možná zdálo jako bezva myšlenka, nikoliv však ve světě mém. Rybička s krycím názvem "Čudla" se těšila velké pozornosti, každý lepil nos na miniaturní akvárium, našlo se i pár borců, co mělo potřebu zčeřit hladinu prstem (?!). Nicméně zájem velmi rychle utichl a veškerou péči o šupináče jsem schytala já. S Čudlou jsme se respektovali. Ploval si ve svém mikromoři a já šokovaně sledovala, jak přežívá i mou péči, coby akvaristy amatéra - zoufalého začátečníka. Naše společné dny byly ale sečteny rychleji, než jsem čekala. Oficiální verze vyšetřování zněla: "Ryba, křestním jménem Čudla, zemřela bez cizího zavinění". Všichni ale trochu tušili, že je to moje vina. Firmou se nesla obvinění, že jsem usmrtila Čudlu úmyslně. Byť jsem pro resuscitaci udělala vše, poslednímu rozloučení u mísy WC jsme se nevyhnuli. Na mou obranu jsem přesvědčena o tom, že jí šéf prostě jen zatížil příliš mnoha požadavky a přáními v řádu miliónů eur, což rybí duše prostě neunesla a spáchala sebevraždu utopením. Dlouho jsem odolávala náznakům i přímým prosbám o novou rybu. Ale jelikož se nová ryba promítla i do mého Dodatku k pracovní smlouvě, nebylo cesty ven. Nyní máme novou Čudlu. Je krásná a vitální. Šéf dostal povoleno jen jedno přání denně a já jsem si řekla, že to topítko už jí do akvárka nestrčím. Jen já totiž vím, jak to celé bylo!