První cesta do Prahy

Vzhledem k tomu, že nepovažuji svůj život za bůhví jak dobrodružný, nezlobte se na mě prosím za to, že budu ohromovat historkou o tom, jak jsem jela do Prahy a to pozor! - sama a ráno. Vzniklo to tak, že jsem se přesunula z poklidné elektrárny na severu Čech do divoké Prahy 9. Dnes byl ten den, který byl v diáři zakroužkován červenou pastelkou a který se přiblížil rychleji, než je zdrávo. 

Nepovažuji se za špatného řidiče, ale moje znalost Prahy začíná a končí v obchodním centru Zličín. Dostat se do Libně byla proto výzva. K ceduli "Hlavní město Praha" jsem jela suverénně. Motor 1.2.HTP mojí Fábie předl, kochala jsem se pohledem do krajiny a měla loket drsně z okýnka. Po oznámení navigace - najeďte na nájezd - jsem lehce znervózněla. Začala změť semaforů, uzavírek, rekonstrukcí a přebíhajících pejskařů až jsem se dostala k něčemu, co mě šokovalo. KRUHÁK...taky je v Lounech máme, ale ne s tolika pruhy. Ale ani toho jsem se nezalekla a po několika točkách jsem správně odbočila. Několikrát jsem se dostala do špatného pruhu...vzhledem k tomu, že na mojí SPZ majestátně vévodí velké U, tak mě pražani nechali s očima v sloup přejet do toho správného...následoval tunel, kočičí hlavy a tramvaje...ty věci mě děsí, nad tramvají nelze vyhrát. 

Popravdě, kdybych neměla navigaci, zapnu blikačky a pobrečím si. Nicméně jsem holka z Loun, sice nemáme pruhy ani tolik kočičích hlav, ale máme odhodlání a bojovnost v krvi. Projela jsem Prahu s nohou na spojce, vypnutým rádiem, abych lépe viděla, a se smrtelnou ztuhlostí...vše jednou končí a v jednu chvíli navigace řekla: "jste na místě"...srdce mi zaplesalo...překrosila jsem přejezd přes koleje těch děsivých tramvají a má cesta byla u konce...tedy...ještě cesta zpět, ale už to znám...

PS: Jako domácí úkol si projedu s angličákem pár tras a situací na koberci a zítra už bez navigace!