Provence
Provence je bezesporu nádherný kus země ve Francii. Proto by bylo těžké odolat nabídce na výlet do kraje levandule, dobrého jídla a krásné přírody.
Nebyla bych to ale já, aby to neproběhlo trochu dramaticky...
Do Francie jsem jela za přítelem (budeme mu říkat tajemně pan M.), který zde pár měsíců pracoval.
Ostříleně jsem si objednala letenku, sbalila si kufřík, naučila se pár frází ve francouzštině - velký důraz jsem kladla na výslovnost u "Bon jour!" a natrénovala královské mávání. Pohyb a pobyt na letišti proběhl vcelku standardně. Nepřevážela jsem nic nebezpečného, psychotropního nebo zakázaného, takže jsem se v pohodě dostala až na palubu letadla (ta letadla byla celkem dvě, protože do Marseille toho moc nelétá a musela jsem přestupovat). Během letu se nic zvláštního nestalo.
Přiletěla jsem na letiště (velikosti lounského vlakového nádraží), vyzvedla si bagáž, po francouzsku si přehodila přes ramena šátek a vyrazila vstříc cizímu městu. Na parkovišti už čekal pan M. Předvedla jsem dokonalé "Bon jour", odhrnula si šátek z obličeje (měli tam poměrně větrno) a chystala se dát si kufr do auta. Zde se idylka jako z filmu Rosamundy Pilcherové rozbila na padrť...
Pan M. je od přírody šprýmař. Několikrát mě nachytal, obalamutil (myslím, že i tak jsme se seznámili) a bůhví, co ještě všechno, proto jsem nevěnovala příliš velkou pozornost tomu, když se začal poplácávat po kapsách a hledat klíč od vozu. Když ale zbledl a sklopil hlavu, začala jsem být trochu nervózní. Pak to řekl nahlas..."já mám klíč od auta v kufru". Naše chytré auto zřejmě vyhodnotilo situaci tak, že se nám na parkovišti u letiště natolik líbí, že tam pravděpodobně strávíme celý víkend a proto se pro jistotu samo zamklo.
Nejsem člověk, co dobře reaguje na stresové situace. Udělalo se mi mdlo, nevolno a trochu úzko. Pan M. nelenil a zavolal na pojišťovnu, kde nám pán s ledovým klidem vysvětlil možnosti (kterých nebylo mnoho). Za pár minut už jsme měli zpětnou vazbu a doufali, že odtahový vůz, který odtáhne nás i auto, brzy přijede. Jenže další bariéra na sebe nenechala dlouho čekat - a to ta jazyková. Francouzi obecně angličtině moc neholdují a pán z odtahovky (budu mu říkat důvěrně Pierre) na tom nebyl o moc lépe. Jak jsem již uvedla, letiště v Marseille není moc velké, přesto trvalo celou hodinu, než jsme Pierrovi anglicko-francouzky-česky (velmi frekventované bylo "ty vole") vysvětlili, že stojíme na parkovišti P3 (pe trua). Stála jsem na silnici, pracovník ostrahy letiště u brány a pan M. u vozu a hlídali jsme příjezdové cesty, abychom Pierra odchytli. Po skoro další hodině už auto se škubnutím najelo na návěs, my se škubnutím naskočili do kabiny a jelo se do servisu.
No, servisu...byla to nějaká stodola uprostřed malé vísky, kde nás Pierre vysadil i s autem. Chopil se nás sám majitel (s elementární znalostí angličtiny) a s pobrukováním obcházel auto - Škodovku zde asi ještě neviděli, protože jako na exoty se na nás i na auto přišlo podívat dalších šest zaměstnanců servisu. První průlet špačků nad objektem.
Nastalo to správné vzrušení, protože se začal řešit konkrétní problém. Mezitím jsem stihla vykouřit 12 cigaret. První fáze, které budu říkat balónková, spočívala v tom, že do všech škvírek mechanici nacpali pytlíky, které postupně začali nafukovat - v domnění, že se kufr otevře, samozřejmě. Auto svolilo asi na 1,5 centimetrovou škvíru, do které jeden z chlapců zastrčil drát a začal šátrat v obsahu kufru. Bez úspěchu. Žádné zacinkání klíčů, beznaděj pokračovala ještě asi 25 minut, kdy se přešlo k fázi 2. Ta byla mechanická. Druhý průlet špačků. Konečně se dostalo na to, co vidíme ve filmech. Tyčky, klíčky, drátky a hurá k zámku. Nic. Auto zůstávalo nedobytné jako středověkká pevnost. 16. cigaret. S nadějí jsem se otočila, když přiběhl hubený chlapec se slovy "ž sví profesionel" a jal se páčit dveře kufru. Pan M. ještě měl dostatek energie, aby všem přítomným sdělil, že je to Škoda nikoli Peugeot. Po 30ti minutách byl profesionel odvolán, aby zašel pro palici. To už mi tuhla krev v žilách. Profesionel se nahnutý na jednu stranu pod tíhou palice přišoural zpět a podal nářadí statnějšímu kolegovi. Třetí průlet špačků a to už jsme byli posraní všichni komplet. Francouzský šátek letěl do koše. Následovala rána a tříštění skla. Chytla jsem se za hruď a vzdechla po francouzsku "och". Auto bylo zpřístupněno. Hubený profesionel prolezl okýnkem a otevřel vůz. Klíče byly v kufru...a ještě v batohu. Zbytek víkendu jsme jezdili s igelitem na okně a tvářili se, že to auto je naše a nikoli kradené. A celková bilance? 25 cigaret a 200 euro. Bon voyage!