5/10 Prezentace

Pokud toto čtete, jsem právě v polovině svého putování. Mohu bez přehánění říci, že se mi změnil život. Ztráta celých 2,5 kilogramů mě sice nějak výrazně vizuálně neproměnila, ale mám teď sebe i svět mnohem raději. Začala jsem nosit nos trochu nahoru (a to nejen kvůli druhé bradě). Včera jsem byla po dlouhé době navštívit náš Městský úřad, a to ve věci vystavení nového cestovního dokladu. Vzhledem k přesvědčení, že je na mě výše zmíněných 2,5 kilo vidět, jsem suverénně (po hodinovém čekání) vstoupila do fotokabinky. Usadila jsem se, nasadila úsměv č. 4 a paní stiskla spoušť. V tom okamžiku jsem litovala, že to nebyla spoušť na zbrani, protože "to", co se objevilo na obrazovce přede mnou, jsem nečekala a už vůbec jsem na to nebyla připravená. V hlavě mi proběhlo mnoho slov a "no ty vole" bylo asi to nejslušnější z nich. Následovala ještě další dvě stisknutí spouště (podle mě paní projevila jen nadstandardní lítost), ale pokusy o lepší foto vyšly víceméně na prázdno. Zcela zdrcena jsem jen mlčky ukázala prstem na první variantu, protože u zbylých dvou se do prázdného výrazu osoby na fotografii promítlo ještě absolutní zděšení a frustrace. Pihy a vrásky vem čert, ale mám podezření, že úřednice měla na fotoaparátu nainstalovanou nějakou zombie aplikaci. Jinak si to neumím vysvětlit a bohužel se musím smířit i s faktem, že následujících 10 let budu mít v pase kromě svých osobních údajů i fotku Gluma.