Moje (ne)zkušenost s Porsche

Adrenalin je hormon akce, reakce a stresových situací. Načichneme jím, když se dostaneme tak říkajíc do "úzkých" . Začneme se potit, rozšíří se nám zorničky a srdce bije jako o závod. Pro někoho je to droga.

Pro člověka mé povahy je to okamžik totální paniky a hrůzy. A dneska se mi to stalo. Byl na mě chrstnut kýbl adrenalinu. Adrenalinová lázeň....zlatá rána.

Šéf přede mě ráno bezmyšlenkovitě a s naprostým klidem položil klíče od auta...od jeho auta....začala mi šumět krev ve spáncích...klíč s koněm... Hlasitě jsem polka a v nádechu zvedla prst k projevení odporu, na který ale nebyl brán zřetel. Šéf evidentně adrenalin rád, proto mě pověřil odvézt "to" auto, kolem kterého chodím s podivně hysterickou úctou, z bodu A do bodu B. Vzdušnou čarou asi kilometr, v mých očích 1522 kilometrů zaminovanou lesní cestou nad propastí.

Já, osoba, trpící průjmy a zvracením kdykoliv se přiblíží něco nevyhnutelného a definitivního, jsem se slzami v očích a staženými půlkami přijala výzvu. Bylo to, jako když se Nicolas Case poprvé setkal s Eleanor....jako když Michael Knight mrknul na Kita a Kit na něj.

Auto jsem odemknout zvládla. Sedla jsem si a najednou získala pocit, že jsem usedla do švýcarských hodinek. Zvyklá na dvě plastová kolečka a výstražný trojúhelník jsem s očekáváním otočila něčím, co vzdáleně připomínalo klíč. Auto na mě mrklo a ozval se ten zvuk...ten dechberoucí, orgasmický a syrově bublající zvuk. Přestože mi adrenalin zamlžil brýle, jsem se rozjela. A nebudu vás napínat. Neutrpěl újmu ani vůz a až na pár fibrilací ani já. A víte co? Narodila jsem se pro adrenalin. Sice mi to stačilo na půl roku dopředu, ale zvykla bych si.

PS: S opovržením ale pojedu dnes domů svojí fabčou. S mojí klidnou, manuální a Hrozně Temperamentní Plížilkou :)