Létající Ronald

Kdo mě zná, ví, že já a Ronald jsme kámoši. Není to takové to povrchní přátelství, je to hluboký cit mezi člověkem a hlodavcem a ve své hloupé naivitě věřím tomu, že je to vše tak trochu osudové. Před svátky se ale stala jedna věc, která způsobila to, že Ronald měl pěkně blbou náladu a odrazilo se to i na našem vztahu. Jinými slovy, bylo u nás trochu dusno a vznikla živná půda pro takzvanou tichou domácnost. Naposledy jsem se nafoukla já, když neprojevil přílišné nadšení z nového domečku. Tentokrát se nafoukl Ronald a musím přiznat, že zcela právem. V předvánočním shonu jsem si našla chvilku na naši pravidelnou dávku emocí a mazlení. Za veselého "písk písk" jsme si hráli na gauči a vše bylo harmonicky nádherné. Rony to pak zalomil a usnul stočený do klubíčka v dece. Když moje drahá polovička odjela do víru velkoměsta a ještě něco domluvit s Ježíškem, rozhodla jsem se, že ještě trochu panicky uklidím a vrhla jsem se na to s vervou mě vlastní. Koupelna, kuchyň, myčka, pračka...všechno jelo na plné obrátky. Natřepala jsem polštářky na pohovce, ustlala postel, utřela prach. Jediné, co hyzdilo katalogový pořádek mého bytu byla zmuchlaná deka. Bylo nevyhnutelné, abych deku vytřepala a složila do perfektního tvaru. Jak již tušíte, bylo stejně nevyhnutelé, aby Ronald po prvním protřepání letěl směrem na zeď. Zpomaleně by to bylo jistě nádherné. Slow motion letícího morčete s nechápajícím výrazem, doprovázený sprškou bobků a chlupů. Deka nedeka, vrhla jsem se na záchranu totálně zmateného zvířete, které naštěstí minulo zeď i trubky topení a rozplácl se pouze o hromadu polštářů. Slov nebylo třeba. Moje obligátní "promiň" se obešlo bez odezvy a já odnesla fibrilující morče do klece. Zbytek dne byl divný. Byla to temná skvrna na Štědrém dnu, který byl jinak perfektní. Naštěstí Ježíšek, kluk šikovná, to všechno ošéfoval a dneska už se tomu já i Ronald jen smějeme.