Jednostopě do pekla
Chalupu máme sice asi 7 let, ale zatím jsem se jí nepokusila dobýt na kole. A určitě se vám taky někdy stane, že sami sebe vidíte z výšky a jenom sledujete, jak kýváte na něco, co by za normálních okolností padlo pod stůl. Moje drahá polovička naplánovala sobotní cyklistickou trasu včetně výškového profilu, síly větru a pravotočivosti zatáček. Plán byl jasný - užít si sport, přírodu, slunce a přijet včas na oběd. Nutno také zmínit, že teplota toho dne dosahovala tropických třiceti stupňů. Čekalo nás 22 kilometrů ryze fyzického zážitku, na který jsem (po pozdějším rozboru) nebyla vůbec připravená. To, že člověk chodí na pilates, není záruka vrcholové formy.
Vyjeli jsme. Cesta byla celkem příjemná. Sice jsem si tvrdohlavě odmítla navléct něco tak odporného, jako vycpané trenýrky, ale rozhodla jsem se, že ani nepípnu a se slzami v očích jsem tiše snášela občasné nerovnosti cesty. Byla jsem sexy, sladěná a vyrovnaná sportovkyně a když jsme dorazili do Hřivic, ještě stále jsem se naivně kochala malebnými chaloupkami a předzahrádkami. Netušila jsem, co přijde. Netušila jsem, jak ve skutečnosti vypadá křivka výškového profilu. Začalo peklo.
S převodem na nejmenším kolečku jsem vyšlapala prvních sto metrů. Polovička si to laškovně šněrovala ze strany na stranu a nechutně si jízdu užívala. Začala jsem ho nenávidět. Ten jeho pidi zadek v pidi kraťasech se mi stále více a více vzdaloval. Začal se mi zvedat žaludek a můj oběhový systém bil na poplach. V jednu chvíli kolem mě všechno potemnělo a já slyšela jen tlukot svého srdce, které bilo Morseovou abecedou něco ve smyslu "Krávo...buch buch...krávo...buch buch" Bylo to, jako když umírala Godzilla. Jen pršelo a plácáním kapek se nesl tlukot srdce umírajícího zvířete. A ano, sesedla jsem. Nohy v setrvačnosti sice ještě šlapali , ale do Markvarce jsem to prostě došla. Pauza a určování polohy mě zase trochu vrátily do normálu. Následovala cesta lesem, která by jistě byla moc příjemná, kdyby člověk s sebou netáhl kolo. Zapomněla jsem podotknout, že voda mi došla už v Jimlíně. Dosáhli jsme vrcholu a vše se začalo tvářit idylicky. Když mi po fantastickém sjezdu bylo oznámeno, že jsme asi špatně odbočili a to mělo za fatální následky to, že se budeme muset vracet asi dva kilometry do kopce, byla jsem pevně rozhodnutá, že hodím kolo do kopřiv a půjdu si sednout na patník k silnici. Polovička pochopila, že viník je jasný a vystrkal do kopce obě kola.
Po dalších 15 minutách jsem uviděla došky cílové vesničky, kterou jsem poprvé v životě viděla nejraději na světě. Setřásla jsem se z kola, které nejspíš doživotně skončí svou aktivní kariéru ve stodole a vyprázdnila jedním hltem plechovku piva. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat - svalová obrna, naklepaný zadek a stydká kost a neotřesitelná nechuť k cyklistickému sportu!