Jak jsme simulovali fotbal

"To byla skvělá rána. Bohužel byla dobrá jen na rozbití fotoaparátu"      

(Jaromír Bosák)

Neděli mám díky mému dědovi od dětství spojenou s nedělním obědem, nedělní politickou diskuzí po nedělním obědě a nedělním fotbalem.

Byla to ale první neděle, kdy jsem se fotbalu zúčastnila já sama a to s vervou, celým tělem a celou duší...

Příprava byla provedena velmi kvalitně. A tak určitě! Měli jsme míč (který jsem se slovy "Máme Roteiro!" zvedala nadšeně nad hlavu), dresy, pití a bojovnou náladu. Jen počet osob se zredukoval na minimum a proto naše ženstvo počítalo s variantou, že budeme muset doplnit stavy z mužstva, kterého se sešlo trochu víc. Adoptovaly jsme tedy dvě posily a spoléhaly na to, že se ta volba vyplatí. Neměli jsme ani rozhodčího, ani sítě v brankách a ani čáry...vlastně jsme neměli ani fanoušky. Byl to takový intimní fotbal bez emocí přísedícího publika a sborových zpěvů či mexických vln. Trochu nás to mrzelo, ale když místo písknutí zaznělo z jednoho rohu hřiště "ty vole, to už jako hrajem?", rázem jsme zapomněli na okolní svět i absenci hooligans na tribunách (což byly vlastně tři lavičky, houpačky a kolotoč).

Náš tým, kterému se velmi rychle začalo říkat Vosy, protože jsme se oděly do černožlutých dresů (byly trochu různorodé, ale nepřipluli nám žádní kapříci, takže si vzal každý to, co měl doma), zahájil velmi rázně. Dokonce se nám celkem dobře podařilo obsadit i hráče a rozestavět se po hřišti. 

Já hájila svých 5 metrů čtverečních před soupeřovou brankou a krčila se, když letěl míč. Původně se vůbec nezdálo, že ženstvo do fotbalu pronikne, ale postupem času se začaly na hřišti nést hlášky typu "záda" nebo "jdi do něj" či "tlačíme na ně". Šly jsme do toho prostě a jednoduše srdíčkem. Hrací doba (hrálo se na třetiny) ubíhala, my postupně rudli a nutno přiznat, že nebýt dvou členů z mužstva, byla by hra mnohem méně vyrovnaná. No, ale co vám budu povídat. Góly padaly do branky soupeře a držely jsme se hesla, že zlé časy vykřešou z člověka to nejlepší. Najednou jsme přestaly být zanedbatelným protivníkem a hra přitvrzovala. Dokonce Vosy v jednu chvíli vedly o tři góly. Sice nikdo z nás nedal hlavičku a bohužel ani nůžky se (až na pár pokusů) nepovedly, ale párkrát jsme šly do skluzu a objevovaly limity svých nohou pomocí výkopů a roznožek. Celkem špatně jsme se z počátku smiřovaly s přítomností síťky v trenkách, ale v zápalu boje, jako kdyby přestala existovat. Emoce gradovaly, každý gól byl návalem nových euforických pocitů a skandující děti z klouzačky nám dodávaly novou energii.

Po druhé třetině nás ale začaly opouštět síly a tuhly nám nohy. Toho soupeř využil ve svůj prospěch a dorovnal stav na 7:7. Díky naší fantastické brankářce, která byla bosá a vybavena motorkářskými rukavicemi, jsme se držely zuby nehty a poslední rozhodující gól vstřelila právě jedna z Vos. Bujaré veselí, poplácávání (a kdyby bylo mokro, tak i sjezd po břiše) ukončilo tento velký match, který sice nenalákal davy diváků, ani nebyl dle pravidel a regulí, ale splnil svůj účel. Tím byla legrace.

PS: Už vím, proč většina fotbalistů má nohy do "O". Je to vážně dřina. Sama jsem dnes přišla do práce, jako kdybych přijela na sudu.