Zvířecí dětství

Dětství probíhalo tak, abych si dnes mohla říct, že bylo nádherné. Nejsem generací Facebooku, internet začínal velmi pomalu a to narážím hlavně na rychlost načítání stránek. Proto jsem čas strávený před počítačem mile ráda přenechala mladšímu bratrovi a vyrazila poznávat svět tam venku.

Jsem dítě z paneláku. Ostřílená městskou kulturou, zvyky a tradicemi městu vlastním. Od školky jsem byla součástí party z našeho sídliště. To období si moc nepamatuju, vím jen, že jsem si z něj odnesla panickou hrůzu z mléka a ta nasládlá vůně bílé kávy, která se nesla chodbami mateřinky, mě provází dodnes v nočních můrách.

Byly jsme neohrožené děti. Věděly jsme, co je hra na schovávanou, skákaly jsme před domem gumu, hrály céčka (v té době již trochu na ústupu), kopali jsme s klukama do míče a provozovaly s holkama tanec a zpěv, ve snaze vyrovnat se Spice Girls. Naše "šnečí" farma na školním hřišti měla velké úspěchy, úmrtnost byla téměř nulová a "šneci" (paní učitelka na přírodopis by mi za ten výraz vynadala) si to od nás slintali vstříc novým zítřkům.

Když jsme u těch hlemýžďů, neminul mě ani trend domácích mazlíčků. Bylo jich hodně. Kdybych věřila, jako tenkrát, že je táta po jejich skonu zakopává v trávníku za domem, bylo by tam slušné pohřebiště. Až později jsem si všimla, že se ve spíži kupí čaje bez krabičky a dala jsem si do souvislosti, že milí mazlíčci opouštěli tento krutý svět v papírové škatuli od čaje a to v popelnici. 

První osobností našeho dětského pokoje se stal bezesporu křeček Čiko. Měl parádní fialovou klec a to včetně potřebného příslušenství, jakým bylo například běhací kolečko, krmítko a pítko, dvoupatrová hacienda a někdy i rolička od toaletního papíru pro zpestření. Někde jsem si přečetla, že křeček v takovém běhacím kole naběhá až osm kilometrů za noc. Kdepak náš Čiko! To byl rekordman a tipovala bych to na pěkných deset kilometrů. Byla to malá zrůda. Malý tělem, ale velký duší. To zvířátko dokázalo neuvěřitelné věci (proto si myslím, že neměl být vyhozen v krabičce od ovocného čaje). Způsobil obrovské škody. Vykousal díru v mé oblíbené dece (tu deku na něj hodila máma, když v kolečku začínal další desítku), vylezl na dvoumetrovou skříň a z vrchu se nám smál, překousal několik desítek kabelů a o jeho troušení bobků ani nemluvím. Přesto jsem ho celým svým dětským a nevinným srdcem milovala. Až jednoho dne odešel a můj pokojík se ponořil do smutku. Myslím ale, že si táta s mámou někde za rohem plácli, bohužel ale nemám důkazy...