Cestou necestou
Sice jsem se kasala, že budu psát blog o tom, jak se ze mě stal guru všech pěstitelů a zahrádkářů. Bohužel to ale trvá moc dlouho, než se začne něco dít. S překvapením jsem ale zjistila, že je to již 10 let (ano, vypadám mladě), co jsem majitelem řidičského oprávnění a tak jsem rozhodla, že udělám takový průřez dekádou, kdy silnice přestaly být bezpečným místem. Předesílám, že jsem nikdy nezpůsobila ujmu na zdraví a na majet...jen na zdraví druhých osob a tak přísahám! Tak tedy:
ROK 1 - byla jsem jedna z prvních šťastlivců, která absolvovala test na počítači. Tudíž, nezafungovalo ani osobní kouzlo ani strategie blbé blondýny, kterou jsem v té době byla. Až později jsem se překvalifikovala na blbou brunetu. Tehdy při mně stáli snad všichni myslitelní bohové a já tu malou plastovou kartičku přeci jen dostala. Jelikož jedinými majiteli vozidla u nás v rodině byli rodičové, spoléhala jsem na to, že si suverénně řeknu o auto a celý tento akt důvěry zpečetím točením klíče od vozu na prstě. Omyl! Byla jsem podrobena půlroční zkušební lhůtě. Jezdila jsem s doprovodem, který byl, nutno říci, velice nervózní a znervózňoval i mne. Většinou seděl na místě spolujezdce (už vím, proč se tomu říká sedadlo smrti) a křečovitě se držel čehokoli, čeho se držet šlo. Aktivně spolupracoval na procesu řízení a občas pohotově zašmátral po ruční brzdě. Nic nezměnil ani fakt, že jsem chtěla skutečně jet jen do knihovny. Bylo to náročné období pro nás pro všechny. Událostí, která se zapsala do dějin i do karosérie mé milované Fabie (Barči) bylo tragické nevybrání zatáčky při nájezdu do vrat a následné odření boku o sloupek. Ano, i já jsem porazila pražákovi sloupek! Představení zaujalo většinu osazenstva bytovky, kteří vylezli na své balkóny, aby projevili účast. A já plakala, možná dojetím a možná i kvůli předtuše následné faktury za opravu. Brigáda byla ten rok více než účelová. Rány se ale zacelily a já mohla ohrožovat plynulost provozu dál...