Cestou necestou

Datum, kdy jsem naposledy jela někam autobusem by se dalo bez ostychu spojit s termínem "léta páně". Včera jsem si konečně jela vyzvednout svůj spravený děravý pekáč a z Prahy jsem tedy logicky musela jet hromadnou dopravou. Nutno podotknout, že mám trochu žaludeční problémy a kinedryl jsem tentokrát zapomněla doma. Ale doufala jsem, že nevolnostem předejdu tím, že si koupím místenku k oknu. Dojela jsem metrem na Florenc a nastoupila do žlutého autobusu, který jel mým směrem. Po zjištění, že mé okno je ze 70ti procent zastíněno sloupkem a závěsem, jsem trochu znervózněla. Klimatizace fungovala, takže jsem se trochu uklidnila, ale stejně to nebylo nic platné. Než jsme dojeli na Hradčanskou, bylo mi už dost úzko. Pomocí jogínských dechových cvičení a zadržování dechu jsem přežila cestu přes kočičí hlavy, koleje i retardéry (měla jsem pocit, že jsme přejížděli minimálně Taxisův příkop). Nicméně musím uznat, že od dob, kdy jsem jezdila autobusem se hodně změnilo. Bohužel ale nejsem dobrý cestující, takže jsem nevyužila ani možnost čtení tištěných periodik, sledování filmů nebo kávy. Při čtení i sledování čehokoliv je mi ještě hůř, tak jsem si jen pustila album tklivých melodií a hleděla velmi malým průzorem do dáli. Nejsem ale žádná padavka a o i když 10 odstínů světlejší (takže téměř průhledná), přeci jen jsem úspěšně vystoupila v Lounech. Vždycky mi přišlo trochu dramatické, když někdo líbá po příjezdu domů rodnou zem, ale přísahám, že kdyby nebyl na chodníku tak hustý výskyt žvýkaček a vajglů, vrhla bych se na líbání s nevídanou vášní!)