6/10 Smrt v rodině

Radost z dalších 700 gramů zastínila jedna velmi smutná událost. Proto historku o tom, jak jsem dnes sežrala kus dortíku a včera tak dlouho chodila kolem bonboniéry, až bonboniéra vzala za své, vynechám. 

Opustil mě můj opeřený přítel. Abyste rozumněli, tak brzy zjara se na mém balkoně objevilo holubí hnízdo. Bez rozpaků jsem ho shodila dolů. Po týdnu se objevilo hnízdo znovu. Opět jsem neváhala a hnízdo hbitým pohybem koštěte smetla. Pak ale holubí imigranti přitvrdili. Snesli totiž vejce přímo na dlažbu. Na to už jsem srdce neměla a rozhodla se, že mladé holubí rodince poskytnu azyl. Pár týdnů jsem se při věšení prádla potkávala s holubí mamkou, která svědomitě zahřívala snůšku vajec. Až jednou, kde se vzal, tu se vzal, malý opeřený chomáček a dostal jméno Bobík. Bobík rostl a sílil. Jeho rodičové na něj byli náležitě pyšní, což mi dávali najevo vrkáním na parapetě a to ve velmi brzkých ranních hodinách. 

Rodinné štěstí bylo včera ale zničeno. Od sledování televize mě vyrušila rána do okna. Řekla jsem si, že Bobík nejspíš nedobrzdil a rozplácl se o okno. Při bližším ohledání jsem zjistila, že Bobík je pryč a na balkoně sedí otřesená sova. Nemluvě o tom, že jsem sovu takhle zblízka ještě neviděla, ale netušila jsem, že loví holuby. Považovala jsem sovy za mírumilovné tvory, ale Rozárka z Popelky byla asi jen velká výjimka a hlavně fiktivní postava. Od té doby jsem Bobíka už neviděla. Oblékla jsem dnes černou a tento večer si připiju na krátký, ale jistě dobrodružný život opeřeného kamaráda, který odešel do věčných lovišť. Zůstalo jen několik vzpomínek a kopa hoven.

PS: Vydala jsem přísný zákaz vynášení klece s Ronaldem na balkon. Je v přímém ohrožení života. Snad se mezi sovami nerozkřikne, že tu bydlí.